V roce 1969 jsem prodávala v České Lípě v květinářství a měla jsem prodavačku, která měla zrovna potíže s láskou. Její chlapec si totiž našel jinou, a proto přišla na službu do práce pozdě a navíc uplakaná. K tomu ještě chtěla dovolení odběhnout na poštu, že si vsadí Sportku, a to právě čísla, která opsala od toho zrádce.
Chtěla jsem aby počkala, že si také vyplním svůj tiket a zkusím štěstí. Ona svojí vyplněnou sázenku nechala na stolku. Chvíli jsem uvažovala, že si ta čísla opíši, protože ten mládenec na ta čísla prý už vyhrál po šesté za sebou. Sice vždycky jen tu poslední výhru, ale vyhrával! Pak mi bylo najednou líto tří nebo šesti korun, už si moc nevzpomínám, kolik sázka vlastně stála.
V pondělí přišla prodavačka do práce a chtěla vědět čísla, která se ve Sportce losovala. Protože neměla rádio tak vyzvídala u mne. Říkám první číslo - ona odpoví mám. Řeknu druhé číslo - ona zase mám. Třetí, čtvrté mám, mám. Dál jsem si je už nepamatovala, tak honem utíkala zkontrolovat čísla do trafiky.
Letěla s tím tiketem v ruce jak o život. Pak s otevřenýma novinama v ruce, kde byly výsledky Sportky, volala na celé náměstí JÁ MÁM VŠECH ŠEST ČÍSEL. Od trafiky k našemu květinářství to mohlo být 20 metrů, ale v mžiku jsme měli plný krám jako o MDŽ.
Všichni se sápali po novinách, i po tiketu a hulákali: ukaž porovnáme to. Tiket jsem jí sebrala a povídám jí: "Noviny jim klidně dej, tiket si schovej. Nejsou tu jen známí a už bys ho taky nemusela vidět".
Samosebou mě hned napadlo, že jsem mohla také mít první. Pak jsme čekaly kolik těch prvních bude, jestli si ON vsadil. Nevsadil, tak byla jediná výherkyně a vyhrála 200 000 korun. Škoda, že to tak neuváženě dala na veřejnost. Dostávala mnoho dopisů a nejen těch prosebných, ale i nepřejícných. Ty jsem dostávala i já, protože jsem tam pracovala od roku 1953, a když se řeklo, že vyhrála květinářka, všichni mysleli, že já. A já přitom jen ušetřila tři kačky.
