Pod ranní šálek čaje jsem jí vložila... Hádejte co? No přece los. Vsadila jsem na Černou perlu. Nejen proto, že sama náhrdelník z černých perliček ráda nosím, ale i proto, že vím, že perly sluší i mladším ročníkům žen, jsou mírně provokativní a sexy a nikdy neomrzí. A přinášejí štěstí, jak jinak. Los jsem stylově zabalila do žlutého ubrousku, ta barva patří k Sazce stejně jako ten můj miniadrenalin. To čekání na malé tajemství, které má být v pravou chvilku odhaleno.

Dnes je právě středa, první dubnový den. A já si strašně přála, aby ten los byl tím, který rozehraje něco pozitivního, a nebyl, paradoxně, Aprílem. To „něco“ by nemuselo být bůhvíjaké, stačilo by přiměřené české povaze a tužbám českého člověka, který hledá povětšinou jistoty a nějaké ty korunky k tomu patří. Za ty se dají koupit vysněné knížky o umění, dobrá práce zahradního architekta, nebo třeba růžový Mercedes, holčičí sen.

Nepořizovala jsem ten los v novinovém stánku proto, aby dotekem pětikoruny změnil život té mladé slečně studentce, ale proto, aby překvapil v den, který většinou někoho vypeče, ostatní pobaví. Chtěla jsem změnit vzpomínky na Apríla.

Pravidlo bylo však jedno: setřít až před půlnocí. Jak to dopadlo, budiž sladkým tajemstvím.