Lákaly by mne odpolední dýchánky při čaji, čokoládě spojené se servírováním tradičních domácích moučníků od buchet až po štrůdly, kdy se dá jen tak posedět a vnímat, jak plyne čas. Navštěvované by jistě bylo i večerní hodování třeba s degustací pivních speciálů, symbolickým přípitkem slivovičkou nebo medovinou.

To vše nejen pro ukrácení dlouhé chvíle, ale  také pro pohodu ducha i těla, popovídání si, pro uvolnění z každodenního shonu. Na taková setkávání bych zvala významné české šéfkuchaře, kteří by nám vyprávěli příběhy o tom, co, jak a kde pro koho vařili, servírovali, co se při tom naučili, jaké zažili maléry a jak to nakonec všechno dobře dopadlo.

Mohli bychom se jen tak mezi řečí dovědět, jak vařit levně a chutně i zdravě, nebo jak si třeba pochutnat na dávno zapomenutých pokrmech našich předků.

Četly by se při tom starodávné recepty, recitovaly básně či ukázky z novinek na knižním trhu z oboru kulinářského, křtily by se zde nové kuchařky. Jenže – jak to vše zorganizovat? Předně vím, že bude potřeba trochu peněz. Sehnat a opravit faru, kdo ví, zda by nějaká byla vůbec k dispozici. I když, říká se, že koupit se dá všechno kromě zdraví a času. Zbývá jediná cesta. Zkusím si vsadit Šťastných deset. Přesně na Silvestra.

Mezi tím budu pilně spřádat plány a ladit své představy do konkrétních podob. Ráda bych se pak Sazce i nějak dobře odměnila – třeba na faře otevřu i malý stánek, kde si hosté budou moci rovnou vsadit nebo koupit některý z losů. Budou tu trávit nejen čas s příjemnými lidmi, zážitky a dobrotami na talíři, ale budou zde moci polechtat osud i štěstíčkem zvaným výhra v loterii. Třeba ke mně pak budou chodit ještě raději.

Eva Brixi – externí autorka