Totéž si zřejmě říkáte i vy. A to si říkala i paní Barbora (říkejme jí klidně tak, přála si totiž zůstat v anonymitě. Hned pochopíte proč). Sedmadvacetiletá rodačka z Prahy byla přesně ten případ. Nevěřila ve výhru, ale měla chuť (si) hrát. Nikdy nekazila legraci a stejně tomu tak bylo i na mysliveckém bále v zapadlé vesnici na jihu Čech. Když za ní a jejím doprovedem přišli organizátoři s výzvou zakoupit lístky do malé nebo velké tomboly, neváhala. Hned si pořídila pár slosovatelných čísel  po 25 korunách do menší a pak jeden za 100 korun do hlavní soutěže. O několik hodin později, ples se blížil do finále a Barbora, s pošlapanými botami od místních myslivců, jejichž žádostem o tanec se nešlo vyhnout, na lístky do tomboly málem zapomněla. Předseda mysliveckého sdružení spolu se starostou obce dali kapele oddychnout, převzali mikrofon a losování začalo. Nic nic nic, zase nic. 

Jednou ta výhra musí přijít!            

 Vzpamatovala se, až když jí starosta na pódiu předával poukaz na hlavní cenu ve velké tombole. Zatajil se jí dech, ještě přece nikdy nic nevyhrála. Tak teď, řikala si. Je to tady. Jednou to prostě muselo přijít! Četla znovu. "Fůra hnoje, ihned k odběru". Stálo to tam černé na bílém. Nechápala, proč jí všichni přítomní v sále tleskají. Než jí došlo, že vlastně o takový pocit z výhry nikdy nestála, (natož o výhru samotnou), sesypali se na ni místní, kterým bylo jasné, že takový skvost si zpátky do Prahy nepoveze. Kam nakonec výherní poukaz přišel a u koho hlavní cena skončila, si nepamatuje.

Výhře je třeba jít naproti

 Když můžou vyhrát jiní, tak proč ne zrovna Vy, vaši blízcí nebo Barbora. Tak si běžte raději honem koupit stírací los nebo vsaďte pár sloupečků. Protože jestli platí, že na každého se štěstí usměje, tak ať si tu svou dávku vyberete líp než Barbora. S fůrou hnoje.