Trochu se od sebe liší, to přiznávám, ale jen nepatrně. To aby bylo vidět, koho z těch dvou štěstíčko zasáhne vrchovatější měrou. Jde jen o cvičný rozdíl v přístupu, nic zásadního, a pracuji střídavě tak, aby byla šance na výhru svým způsobem stejná, alespoň teoreticky. Na konečné „přidělování“ výhry to však vliv mít nebude. Rozdělovat budu spravedlivě a tak, aby se to ani jednoho z nich nedotklo.

Ostatně - všimli jste si, s jakou razancí píši tyto řádky? Napevno totiž počítám s tím, že vyhraji, a to brzy. Je už nejvyšší čas. Vynaložila jsem hojně emocí, těším se týden co týden tolik, že není jiné cesty, než skutečná parádní výhra. Věřím v ni.

A ze všeho nejvíce se nemohu dočkat okamžiku krásného překvapení, až to svým dětem sdělím. Miláčkové moji, ano, věřte mi, já jsem vyhrála! A pro každého z vás mám balík peněz!

Pojistila jsem se i proti tomu, kdyby si mysleli, že mi za ta léta opravdu přeskočilo, že jsem se zbláznila nebo že u mne propukla taková ta zapomínací nemoc. Nejprve bych svůj vlastní úspěch vyřídila se Sazkou, aby to bylo černé na bílém, nebo spíš černé na žlutém. Pak už by nebylo co řešit. Sama, v klidu, s patřičným sebevědomím a jistotou, že jsem splnila i toto své životní poslání nebo lépe řečeno - předsevzetí.

Jsem naučená dostát svým slibům. A ještě raději předávám či působím radost, jinými slovy konám s chutí dobré skutky. A neumíte si představit, jak se na tu chvíli, kdy mi dcera a syn uvěří, chystám. Bude to moje malá slavnost, kterou si vychutnám. Nedávám ji dopředu na roveň radostem jiným, to by asi nešlo, ale beru tuhle milou představu jako jednu z mnohých motivací plynoucích z rčení, že když se chce, všechno jde.