A jak že bych s penězi naložila? Určitě bych je šoupla do podnikání a zafinancovala alespoň dva projekty, které nosím ve své duši už dlouho. Konečně bych si mohla dovolit nabrat další zaměstnance a delegovat spousty povinností, které musím zatím zvládat sama.

Ale nejen to, s postupujícím věkem vím, jak zrádné jsou přibývající roky a jak významný je sociální kontakt pro seniory. A jak strašně důležitý je i určitý komfort života v této fázi bytí. A tak bych věnovala co nejvíce vyhraných prostředků právě nějakému domu seniorů jen k tomu, aby se zde ti starší z nás cítili ještě více než doma. Aby žili v čistotě a pořádku, s lékařem po boku stejně jako s přáteli. Aby měli na jídelním lístku hodně zeleniny a ovoce, dostatečnou rehabilitaci a hojnost humoru. Také bych to vymyslela tak, aby měli znova o koho  pečovat – aby se stali babičkami a dědečky, pokud jim to kondice dovolí, třeba opuštěným dětem, které bydlí v dětských domovech. Mohli by jim vyprávět, číst pohádky, učit se s nimi, psát úkoly, navádět je na dráhu praxe, až opustí prostory dočasného bydliště a budou se muset starat sami o sebe. Dům seniorů by mohl provozovat i službu pro klasické rodiny nebo matky samoživitelky. Jejich obyvatelé by mohli holčičky a kluky doprovázet na zájmové kroužky, vyzvedávat ze školy, nebo s nimi docházet do knihovny, na hřiště. Získali by tak „novou“ náplň svých dnů a nemysleli by jen na to, co je trápí. Měli by zas pro koho žít.

Na to všechno je ale potřeba nejen čas, ale jsou nutné i peníze. Mé nadbytečné korunky by mohly pomoci. Možná, že by tak s výhrou Sazky přibylo radosti.

Eva Brixi - externí autorka