Jsme nervózní, sotva zazvoní mobil, jakmile nám přijde esemeska, nebo když nám ujede tramvaj a tušíme, že přifrčíme na poradu pozdě. Není se co divit, že jsme pak popudliví,  výbušní a zlostní. Stačí maličkost a vyjdeme na kamarádku, ať dá pokoj s plánováním pátečních večírků, zařveme na synka, který se marně dožaduje pozornosti. Celý náš život je jaksi vypjatý a našponovaný, a my už si to snad ani neuvědomujeme. Dusíme v sobě frustraci, snažíme se být v poho, redy a in. A nejde nám to. Každou chvíli zuříme jak býček před rudým šátkem.

Nejsem jiná. Jsem časovaná výbušnina, jsem schopná rozdupat nákup stejně tak jako hodit kabelku do prvního kontejneru, který mi zkříží cestu. Je to marnost nad marnost, už mne asi nikdo nepředělá. A tak se alespoň snažím ze své nepohody něco málo vytěžit. Ne že bych si vedla zábavnou statistiku, kolikrát za den někomu vynadám, nebo kolik roztřískám šálků na kafe. Vymyslela jsem to jinak. Zkouším aplikovat vlastní bláznivou metodu při vyplňování tiketu Sportky a Šťastných 10. Kolikrát mne za den někdo naštve, tolik si udělám čárek. Pak je sečtu a číslo, které mi vyjde, se ocitne na sázence. Jestli si myslíte, že se plácám mezi jedničkou a pětkou, tak to jste na omylu. Naskakují mi i dvojmístná čísla, onehdy to byla dokonce třináctka. A den, na který dlouho nezapomenu. Prostě den blbec. Ale třeba mi právě on přinese štěstí. Žijeme přece v době paradoxů...

Eva Brixi - externí autorka