Začněme ve dvacátých a třicátých letech minulého století

Tehdy na jednu stokorunu pracovali lidé nesrovnatelně déle. Třeba řadoví úředníci si vydělali v průměru maximálně sedm tisíc korun. Ne za měsíc, ale za celý rok. Nebylo tak výjimkou, že lidé na stovku pracovali několik dní. V té době brali víc peněz třeba zaměstnanci v chemickém průmyslu. Naopak v tom textilním to bylo o něco méně. Průměrná hodinová mzda se pohybovala kolem tří korun.

Jenže. Stokoruna tehdy stačila na týdenní nájemné nebo si třeba mohl úředník koupit jedny zbrusu nové boty. K holiči pak mohl jít tolikrát, že by mu vlasy ani nestihly dorůstat – v podstatě každý den. Podobné je to u potravin. Namátkou třeba srovnání s už zmíněným chlebem. Teď za stovku koupíme asi pět chlebů, v roce 1929 to bylo víc než třicet bochníků.
 

Míříme do let padesátých

V padesátých letech se pak průměrná roční mzda pohybovala okolo devíti tisíc korun. Měsíčně ale tehdy lidé odpracovali přes dvě stě hodin. Do práce se totiž běžně chodilo i v sobotu. I tak na každou stokorunu v peněžence museli lidé strávit v práci asi 28 hodin.
 

Konec šedesátých

To na konci šedesátých let už to bylo zhruba o polovinu času míň. Stovka se dala v průměru vydělat za třináct hodin. Pořád se za ni dalo koupit víc než třicet bochníků chleba. Na jedny nové boty už to ale nestačilo. A jestliže ve třicátých letech stovka stačila na skoro sedmdesát půllitrů piva, v letech šedesátých už to bylo zhruba o deset piv míň.
 

Krátce před revolucí

Lidé na sto koronu pracovali v průměru šest hodin. Ceny ale byly výrazně vyšší. Dalo se za ni pořídit jen asi dvacet chlebů a čtyřicet piv. A boty byly třikrát dražší než ve třicátých letech. Stovka nestačila ani na jednu z páru.

Na konci devadesátých let se příjmy zvedly

Na stokorunu se pracovalo hodinu a půl. Podstatně se ale zdražilo. Stovka vyšla na šest chlebů nebo čtrnáct piv. V obuvnictví byste ale už nepochodili. Na tkaničky by to ale určitě stačilo. Dobrá zpráva, že nejspíš na několikery.

Zdroj foto: www.papirovaplatidla.cz