Výčitky svědomí jsou nepříjemní kamarádi. Pronásledují vás v nepravý čas, vracejí se, zdržují od práce, zahlcují myšlenky. Zpravidla jsou k ničemu, protože napravit se nedá jen tak něco, a když už, bývá to zpravidla složitější, než udělat určitou věc napoprvé tak, aby výčitky svědomí neměly šanci.

Nebudu hned psát, při jaké příležitosti moje výčitky přišly. Nebyly velké, převeliké, ale byly tu a jsou, i když jsem z podstaty veselá kopa a dělám si i z těch výčitek dobrý den. Přesto je neberu na lehkou váhu. Napovídají, že se něco mělo či mohlo stát jinak, hlodají ve mně. Ale jak se říká, pozdě bycha honiti.

Na druhé straně – kdybych bývala udělala, co mi intuice i rodinní příslušníci radili, a kdyby ještě ke všemu ta podvědomá nápověda přinesla své ovoce v patřičné výhře, ať už na stírací los či ve Sportce, Eurojackpotu nebo Šťastných 10, mohli jsme mít třeba po významných starostech s rekonstrukcí obydlí, s výběrem nového automobilu nebo s plánovanou dovolenou. Stejně jako ostatní vím, že penízky navíc, hlavně ty neplánované, přinášejí nezkrotnou radost, úlevu a jednodušší uskutečňování snů, vizí, projevů dobré vůle.

Ale stalo se, prostě jsem si nevsadila, i když mne rodina upomínala několikrát. Pokus zabodovat a vyhrát balík radosti přehlušila nadmíra starostí a práce. Na druhé straně – vyhrát můžeme kdykoli. Takže jdu si křížkovat svoje příští štěstí.