Myslím si totiž, že v touze žít pohodlně a s nevídaným komfortem plýtváme silami, energií a obsah naší hlavy zatracujeme leností a nevýkonností. Samozřejmě, každému, co jeho jest. Ale řekněte sami – kolik podstatných záležitostí lidstvu stále ještě zbývá vyřešit, abychom existovali udržitelně, bez nemocí, stresů, nenávisti, v bojích o území, majetek, atomovou energii? Kolik věcí je potřeba zvládnout, aby léky přestaly mít vedlejší účinky, aby všechny děti měly co jíst a žily v čistotě, abychom netloustli? Jak to udělat, abychom na výrobu běžných věcí pro domácnost, pro zvládání vzdáleností či na produkci potravin spotřebovali méně úsilí nebo surovin?

To všechno tak jako tak musí lidé rozlousknout. Na základě úplně jiných postupů než nyní, vztahu k nerostnému bohatství, půdě, k sobě navzájem. Škola kreativity by tomu mohla nepatrným stupínkem pomoci. Děvčata a kluci by se zde učili a inspirovali k tomu, jak dělat věci jinak.

Jak, to sama nevím, na to jsou mezi námi jiní machři. Kdybych vyhrála v Eurojackpotu nepředstavitelnou částku, věnovala bych ji skoro celou právě nějakému takovému projektu. A byla bych šťastná, že jedna třída nebo i deset tříd děcek za nějaký čas popožene naši planetu k vyššímu stupni štěstí, než to umíme či neumíme my, snaživci dnes. Čekaly by nás jistě nepopsatelné objevy, fantastické vynálezy a rovnice s neznámými mnohonásobně atraktivnější, než umí pomyslné logaritmické pravítko šedé kůry mozkové.

Moje milá Sazko, řekni mi, jak to udělat, abych vyhrála?

Eva Brixi - externí autorka