Jestli to štěstí umí jít naproti tehdy, když ho člověk prosí na kolenou, kdy ho potřebuje, možná aniž to ještě tuší. Jinými slovy – baví mne pokoušet osud, baví mne křížky předvídat vlastní budoucnost.

Když míjím novinový stánek, mívám v poslední době výčitky svědomí, že jsem si nevsadila. Napadá mne, zda jsem právě nepromarnila životní šanci být milionářem,  být člověkem, který má jiné starosti, než ty, s nimiž právě zápasím. Pak si říkám, no jo, to bych se musela zastavit u každé trafiky, musela bych sázet několikrát denně. A to už by zas nemělo ten adrenalinový nádech, který je tím nejkouzelnějším na celém procesu.

A tak sázím sem tam, jak to zrovna vyjde, nebo když je pátek 13. dne měsíce, když se blíží nějaké výročí nebo konec roku, nebo když mám právě čas se zastavit a vychutnat si ten nedefinovatelný pocit samozřejmosti. Vsadím si, když jsem veselá, nebo naopak smutná, vsadím si bezdůvodně i s vidinou, že tentokrát to určitě vyjde. Hlavní motivací je zvědavost. 

A pak – člověk se má pořád nač těšit. To je na tom to nejhezčí. Sice se říká, že když se na něco moc těšíme, nikdy to nevyjde, a prý proto bychom se raději těšit neměli. Ale to já neumím. Těšit se na něco, ať jsou to maličkosti nebo návštěva dávného přítele či možná velká výhra, to je to pravé ořechové. Jsou to bujné emoce, a bez nich bych tady na tom světě chodit neuměla.  Nevím, jestli těšit se znamená věřit, ale ať je to jakkoli, těšit se na výhru ve Sportce je malá každodenní pobídka k hledání drobných radostí.
 
Eva Brixi – externí autorka